Ranní vstavání.

Vždy jsem tvrdil, že ranní vstávání mi nedělá dobře na pleť a netušil jsem, jak jsem pravdě blizko. Zkusim to zkrátit. Jednoho krasneho dne bylo potřeba v práci něco udělat. Rozuměj před začatkem pracovní doby. Protože jsem do práce jako lev (nejraději zařvu a lehnu), ráno jsem vstal a pln radosti a energie vyrazil směr hromadná doprava. Co čert nechtěl, slyším pískot, neklamné znamení blížícího se dostavníku. Abych se moc nezdržoval, zahnul jsem ostře doleva a vyrazil jak střelený zajíc zkratkou po trávníku. Protože ještě nebylo dvakrát moc vidět, nevšiml jsem si (a také zapoměl) na prkno zaražené přes cestičku. Připoměla mi ho až bolest v pravé noze a překvapení .... já letím. Vždy jsem o tom snil... bohužel neměl jsem po ruce to správné vybavení. Matičce přírodě to trvalo hezkých pár let a ja to za těch pár vteřin nějak nestihl dohnat. Zopakoval jsem si tedy prakticky středoškolskou fyziku a po klasicé balistické křivce (a po hubě) jsem přistál v nějakém mlází, kde jsem bradou vyoral menší brázdu. Díky tomu jsem začal vypadat jako mladší bratr Freddyho Krugera. Zároveň jsem stihnul levym kolenem spočítat snad všechny kořeny v okolí. Bohužel, moje kinetická energie stále převažovala nad odporem prostředí a tak jsem tedy (hlavně) po rukách sjel přibližně o metr níže až na chodník, kde se přede mnou přívětivě otevřely dveře dostavníku Pražské hromadné dopravy s pravidelným tříminutovým zpožděním. Poučení pro příště: Už nikdy nevystrčím nos z postele před devátou!

Powered by Drupal - Design by artinet